Osobní ohlédnutí za rokem 2022

Ležím v posteli, protože jsem se stále nedoléčila. Kašel na průduškách, ucpané dutiny, do toho měsíčky a dneska nad ránem mě vzbudily silné křeče v břiše a nevolnost. Střevní chřipka, nebo je to tím listovým salátem, co byl 3 dny v lednici, než jsem ho otevřela? Důkladně jsem ho umyla, ale je fakt, že po otevření obsah mírně zapáchal. Mohl klidně zapáchat i hodně a jen jsem to kvůli rýmě podhodnotila. Ach jo.

Jako bych popisovala sebe před lety. Nebo jako když zvu ženy do své výzvy přípravy na očistu a snažím se jim vylíčit, že z takových stavů je cesta ven. Že tu cestu znám, že jim ukážu, jak na to. 

Hm, jenže já už se z toho snažím dostat měsíc a stále je to jak na houpačce. Kde je moje imunita, která mě poslední roky vždycky podržela? Vím, vyčerpávala jsem se příliš, ale bylo to tak nenápadné. Všechny ty úkoly a výzvy se tvářily nevinně.

I ta horečka, kterou to začalo v Jordánsku, i tu jsem považovala za něco, co rychle přejde. Jako vždycky, přece, vždyť už vím, jak na to.

Jenže tentokrát ne a ne ukotvit se zpátky v pevném zdraví. No nic, je potřeba vzít si vlastní medicínu. Musím jít víc do hloubky a nesklouzávat k tomu, že učím, jak o sebe pečovat, učím, jak léčit, píšu příspěvky, točím videa, platím faktury, odpovídám na otázky, plánuju, řeším technické záseky, komunikuju, zadávám úkoly, vymýšlím programy, všechno o zdraví a o zodpovědnosti k němu… nechci to zveličovat, nezanedbala jsem zodpovědnost za své zdraví nijak zásadně, ale přiznávám si, že jsem se na něj až příliš spoléhala a málo mu věnovala. 

Možná mě to teď nechce pustit rozletět se do nového roku, dokud nějak symbolicky nezhodnotím a neuzavřu ten minulý. Proč jsem to ještě neudělala? Ano, příliš mnoho úkolů, které se tváří strašně důležitě, důležitěji, než ohlížet se zpátky. 

Jak to bylo před rokem?

Zrovna tady mám na stolku knížku Wolfpack od Abby Wambach, narazila jsem na ni při dostěhovávání nějakých věcí, chtěla jsem ji teď dát ségře… ano, touhle knížkou něco začalo, něco zásadního. 

Jako by to bylo na dosah, ta chvíle, kdy sedím na gauči v Lipové, venku svítí slunce, i když je začátek ledna 2022, dočítám tuhle knihu a mám neodbytnou myšlenku, pocit… co kdyby přece jen… co kdybych si přece jen měla dodat odvahy a stát se součástí Red Circle, úzkého kruhu podnikatelek nejlepší evropské ženské podnikatelské mentorky Sigrun… byla to přece má vize hned, jak jsem se o tomhle programu dozvěděla. 

“Nemáš na to rozpočet”. 

“Nemáš ještě ani požadovaný obrat.” 

“Jsi úplný podnikatelský mimino”. 

“Já vím, já vím, dobře, tak až příští rok… Jasně. Markovi se protočily panenky už u předchozího programu, do kterého jsem šla. Tohle stojí jmění. Dokonce i koučka z týmu Sigrun mi řekla, že ještě ne.” Je to uzavřený. Za pár dní program začíná. Je už stejně pozdě. 

Ale za několik hodin, jako by to dělal někdo jiný, ale jsou to moje ruce, co píšou otázku, jestli je ještě místo. 

“Je jedno místo.”

Pak je u nás na návštěvě mamka, má pro mě spoustu uklidňujících důvodů, proč není ještě správný čas a všechny mě utvrzují, že do toho musím jít. Jako by vyslovovala pochybnosti z mé hlavy a tím, jak je říká nahlas, slyším jejich pravou podstatu: strach, potřebu držet se jistot, hlavně neriskovat… vidím živě a jednoznačně svoji situaci a to, kolik lidí o co přijde, když to neudělám. Večer se setkávám se Sigrun, říká něco o večeři, jsem tak vyklepaná, že sotva vnímám, buší mi srdce, ptám se jí na něco a cloumá se mnou bázeň, mluvím s cizím člověkem, tohle stojí všechny mé peníze a ještě spoustu těch, co teprve vydělám… Je to úplný bláznovství! Říkám Sigrun, že se rozhodnu, jak domluvíme, že potřebuji chvilku jen sama se sebou, ale napíšu… začíná se totiž zítra!

Volám Markovi, je zrovna na expedici, jeho vhled je jasné ne, ale zároveň vyjadřuje respekt k mému rozhodnutí, ať bude jakékoliv.

A já už přece mám jasno dávno. ANO! ANO! “Jdu do toho”, píšu Sigrun a jdu spát.

Ráno mě budí ochromující úzkost, že jsem udělala chybu, hroznou chybu, ale už je pozdě něco měnit… vezu děti do školy a školky, za chvíli začínáme a já musím ještě připravit prezentaci o sobě.

Po 3 dnech intenzivního online setkávání mám naprosto jasno. Slavím úžasnou sílu své intuice, slavím svou odvahu, slavím, že jsem tam kde jsem, že mám nejlepší podporu, jakou jsem si mohla dopřát a v roce 2022 moje mise bude vzkvétat! Slavím všechny budoucí bylinkářky, které budou léčit přírodně a zároveň skutečně účinně a bezpečně, už dávno vím, že je svět potřebuje a teď mám spoustu úkolů a jasný plán, jak své sny začít uskutečňovat!

Akademie léčivých rostlin je v plném proudu, je únor, březen, tvořím až nadoraz, vždycky až trochu pozdě si říkám o asistenci, ale zvládáme to, dokonce jsem si naordinovala pravidelný odpočinek a částečně se mi daří ho dodržovat. 

Na jarní prázdniny je Marek na expedici, je mi smutno, beru mamku a jedeme s dětmi do lázní do Maďarska, v teplé vodě je dobře, děcka řádí, ztrácí strach z vody, odpoledne se snažím chodit na ubytování trošku dřív, abych chvíli pracovala, nabíráme další členky týmu K prameni zdraví, neumím to, ale daří se.

Chystáme očistu a já si uvědomuju, že je to asi naposled. Musím se soustředit jen na byliny, očista se dostává na okraj mého oboru, ale teď si to jdu pořádně užít. Ženy mají úžasné výsledky, je jich v očistě přes 170, píšou mi, jak zhubly kila, co nešly dolů desetiletí, jedna nemohla skoro chodit kvůli patní ostruze a najednou vstala chodí bez bolesti, sama žasnu a zírám, co všechno očista dokázala, co jsem dokázala já, že jsem očistou tolik lidí provedla, co jsme dokázaly jako tým, kde už mám stabilně pomoc s koučováním, technickým zázemím i psaním textů. 

Ubytováváme doma 3 uprchlíky z Ukrajiny. Starší pán nevidí, on i jeho žena mají diabetes, jejich dcera se ale o ně dobře stará, obíháme úřady, doktory, učím se rusky, abych jim rozuměla. 

Je pro mě někdy těžké sdílet kuchyň, neumíme se dobře domluvit, bydlí v místnosti, kde jsem měla kancelář, takže mám jen koutek v obýváku. Většinu věcí s nimi řeší Marek, díky jeho ruštině si někdy večer povídáme, chybí jim u nás televize. Je jim smutno po domově.

Kočka přivedla na svět 2 koťátka. Máme na víkend doma milé kamarády a když jsou chvíli s dětmi, zažíváme s Markem moment pohody a klidu. Poprvé mám pocit, že další dítě bychom ještě zvládli. Rozhodujeme se dát tomu šanci.

Teď to chce někoho na sociální sítě, protože sama nedokážu být konzistentní, chce to taky poradce v oblasti účetnictví. 

Chystáme jarní bylinkovou jízdu, jsem nadšená, chci, aby se jí zúčastnilo 10 000 lidí, nakonec jich je přes 8000, strašně se těším na kurz Využívej léčivou sílu rostlin, který následuje, vše mám připravené, budeme to jen ladit a starat se, aby všichni byli vtažení do děje, prošli s námi celou bylinkovou sezónou a vyšli se skutečnou domácí přírodní lékárnou, kosmetikou a drogerií. 

Na Velikonoce jedeme za sestřenicí do Norska, jede i ségra, je to krásné setkání rodin, norská příroda je fascinující, zrovna kvete podběl, děti se baví, na duben máme krásné počasí a dokonce vidíme i polární záři. 

Potom vrcholí jarní bylinková jízda a do kurzu Využívej léčivou sílu rostlin jdou úžasní lidi. Mám obrovskou radost, rozjíždíme to, a do toho vypisuji další termíny na zkoušku z Akademie, kterou dokončilo prvních 83 žen. Mnohé už mají certifikát, mnohé pokračují do letního kurzu.

Začátkem května odlétáme s Markem na Krétu, je úžasné zase cestovat, Marek pracuje i z Kréty, bere nám to hodně společného času, strašně tam fouká, ale jsou to hezké dny. Když Marek pracuje, točím videa do kurzu o středomořských bylinách. 

Krátce po návratu odjíždím do Švýcarska na první živé setkání se Sigrun. 

Je naživo tak jiná, než online, živá, vtipná, hravá. Jsem nadšená. Získávám nové vize a plány.

Rozrůstáme se jako tým a zakládám s.r.o., otevřela se mi v hlavě nová cesta ke kurzu, který bude akreditovaný ministerstvem, rozvíjím nápad a začínáme na něm intenzivně pracovat. 

Jsem těhotná. 

Letím s Markem na expedici do Španělska, je to jediný způsob, jak teď být víc s ním, letí i Malvína,  je to pro mě náročné, jsem unavená. Setkávám se se svým milým španělským kamarádem, ale stejně se těším domů. 

Koncem května máme zpívat na židovském festivalu Ladino písně, moc jsme se těšili, ale jsem unavená a bohužel nachlazená, takže ztrácím hlas a musíme koncert odříct. Začínají těhotenské nevolnosti. 

Tvořím kalendář sběru bylin a průvodce sběrem, je o ně velký zájem. Objevuje se dům na prodej v obci, kde chceme bydlet, navazujeme kontakt s majitelkou, bohužel jde o ideální polovinu nemovitosti, která zatím není formálně rozdělená, ale obě majitelky, ač se mezi sebou dlouho nemůžou dohodnout, s námi komunikují a vypadá to slibně. 

Jedu s Markem na další expedici, tentokrát vodáckou, opět abychom byli aspoň trošku spolu, opět jsem unavená, mám nevolnosti, je mi smutno, ale hurá, končí školní rok a budou prázdniny. Těším se na čas s rodinou.

Odjíždíme na výlet do Slovinska. Konečně příjemné životní tempo, žádný spěch, čas s rodinou. Uprostřed pobytu ale začínám krvácet. Rozbíhá se potrat. Několik dní ještě nevím, co se děje, mluvím se svým miminkem, mluvím s Markem, ale už je pozdě, jsem klidná, necítím výčitky vůči nikomu, ale Marek začíná chápat, že mi bylo moc smutno, že byl moc pryč, jako by teprve teď slyšel moje volání po blízkosti. 

Potrat pokračuje, ale rozhodujeme se zůstat na místě, nepodnikat dlouhou cestu domů. Po několika dnech ale je krvácení stále silnější, jedeme domů, rovnou do nemocnice, jen na kontrolu, ale nedaří se mi uhájit přirozený proces, posílají mě pěšky mezi pavilony tam a zpět, krvácím víc a víc, nakonec omdlévám, berou mě na sál přes můj nesouhlas. 

Když se probudím, už nekrvácím.

Druhý den odcházím z porodnice, s prázdnou náručí.

Ztratila jsem hodně krve, jsem unavená, ležím, je mi smutno, děti se ke mně tulí, znovu navazujeme vztah s Markem. Je nám spolu krásně.

V půlce srpna už jsem ve své plné síle, odlétám na Island na retreat se Sigrun. Uvědomuju si, jak velký kus cesty jsem ušla jako žena, jako Karolína. Dobíjím baterky a užívám si času jen pro sebe. Objevuju fascinující rostliny tundry a nevídanou islandskou krajinu. 

Po návratu domů nás čeká stěhování. Máme podepsanou předkupní smlouvu, dohoda o rozdělení domu bude 1. září uzavřená. Děti nastoupí rovnou do nové školy. 

31.8. se všechno nečekaně zkomplikuje. Budoucnost dohody je nejistá. Jsme už ale tady. A teď najednou nemůžeme uzavřít kupní smlouvu. Všechno je tady menší než v Lipové, dům páchne plísní, dlouho zde nikdo nežil. Naše věci se sem jaksi nemůžou vejít. 

Mám první víkendový retreat se svým týmem. Jsem rozhozená ze situace s bydlením. Mám ale obrovskou radost z týmu. To, co jsem v lednu naplánovalo, se zhmotnilo, je nás 6. Máme jasné role, seznamujeme se víc osobně a plánujeme podzimní spuštění Akademie a minikurz Pomáhej bylinkami účinně, který mu bude předcházet. Sdílím svoji detailní vizi na následující 3 roky, kterou jsem sepsala na Islandu.

Doma v sobě objevuju nečekaný klid. Jako by dům byl bytost, která nás přivítala s radostí. Jabloně na zahradě vydávají svou ohromující úrodu. Vše zařizuji tak, aby nám bylo co nejvíc příjemně a útulno. Marek je ale hodně zasažený. Nedokáže být v pohodě. Chce se vracet nebo stěhovat jinam, prostě jakkoliv odejít této situace. Jsem na celou věc sama, Marek se nechce ničeho kolem domu účastnit. Ještě nevím, že to bude trvat měsíce. Všude mňoukají koťata, 5 se jich narodilo na začátku srpna a po stěhování je máma kočka jaksi málo krmí, dokrmujeme je kotěcím sunarem.

Nacházím v sobě zdroj lásky k životu a jistoty, který je nevyčerpatelný. Žasnu. Mám dost stability pro sebe i na rozdávání. Markovi i dětem. Děti to ale nepotřebují, jsou nadšené v nové škole, konečně pro ně máme dostupné možnosti kroužků, jsme kousíček od města. Odpoledne se často sbíhají děti z vesnice u nás, lezou po stromech, cpou se ovocem, naplňují zahradu výskáním, někdy celý dům i uvnitř, “Teto, váš dům je mnohem lepší, než náš!” říká nadšeně Honzíkova kamarádka, která bydlí v novém velkém domě s mnoha pokoji a nádherným výhledem, směju se, ale cítím totéž, kamenné zdi, jabloně a ořešáky, jestli jsem si kdy co od domu přála, byla to tahle stabilita, tenhle zdroj uzemnění.

Blíží se ale kampaň na Akademii a já vím, že budu potřebovat psychickou podporu. Máme v plánu  rozšířit myšlenky bezpečného a účinného používání rostlin mezi 10 000 lidí. Nestíhám ale dělat všechno pro to, abychom takového dosahu docílily. Moc bych už potřebovala Marka jako oporu, on se ale stále točí kolem bydlení, možnost dům konečně koupit se nerýsuje, těžko říct, jakou roli v tom hraje Markův zásek a nechuť zde zůstávat. 

Vychází mi článek v časopise Meduňka, pomalu rozjíždíme program ve skupince Pomáhej bylinkami účinně. Jedu na víkend s Bylinkovými královnami, nejvěrnějšími klientkami, které prošly oba mé velké kurzy. Jsou to nádherná setkání, smějeme se, společně plánujeme jejich bylinkovou budoucnost, jdeme na procházku, meditujeme, vijeme věnečky a korunuji je královnami… Nádherný víkend. Po návratu už začíná minikurz “Pomáhej bylinkami účinně”. Je to úžasná jízda, vysílám každý den živě 14 dní v kuse, ve skupině máme 7 500 nadšenců. Marek se o všechno doma stará, vodí děti do školy a vyzvedává je, podporuje mě, když pochybuju, dokonce i vaří… 

Představuji všem Akademii a je to obrovský úspěch.

Krátce po začátku Akademie odjíždím na poslední retreat se Sigrun, na břehu Curyšského jezera. Zrovna vyšel můj článek o bylinkách při potratu v časopise Maminka, fotím se s ním na letišti. Jeden z večerů nás Sigrun zve na večeři na lodi. Vyjíždíme na jezero, povídáme si, za prosklenými stěnami pozorujeme noční světla, je mi horko, po večeři odcházím na chvilku na vzduch. Na zádi lodi se dá vyjít do otevřeného prostoru noci, nikdo tam není, jen stoly a židle, které se používají při denních vyhlídkových plavbách. Sednu si na jednu ze židlí a sleduju černou tmu jezera a světla na pobřeží. Je příjemně chladno, pofukuje vítr, líbí se mi být chvíli sama. Cítím hlubokou vděčnost za život, za to, že můžu dělat to, co dělám. Za svoje 3 děti, za všechny studenty, kteří nastoupili do Akademie. Cítím, že to má smysl. Že moje práce přináší tolik dobrého… 

Každou středu odpoledne promítáme filmy pro děti, střídáme se u nás a u kamarádů doma. 

Rozhoduji se otevřít ještě kurz čaker, který se na zimu tolik hodí. Do předvánočního období proto vypouštím téma naladění se na své kořeny, sama chodím objímat jabloně a čerpám z nich stabilitu a sílu. Jím spoustu mrkve, řepy, celeru a ořechů. Podzim je v plném proudu, často pozoruji ranní peřinu mlhy na městě v údolí, když po sluncem zalité cestě vedu děti do školy a školky.

Přemýšlím, jak zorganizovat cestu do Prahy, kde mám přednášet pro lékárníky, nakonec si z toho uděláme rodinný víkend. Setkáváme se s kamarády, protáhneme děti centrem, když pak přednáším, jdou s Markem do Národního muzea. Blíží se předvánoční čas, ségra přichází s myšlenkou, že nebudeme kupovat žádné dárky, ale něco si vyrobíme. Chytáme se toho, i děti se s tím ztotožňují, těším se na tvoření. 

Od prvního prosince se s.r.o. stává plátcem DPH, přistupuji ke zdražení kurzů a nabízím ještě naposled vše za stávající ceny. Konec listopadu tak je ještě dost hektický, ale vidina prvního prosince mě těší.

Napínám osnovu na tkalcovský rám, objednávám flakónky na voňavky, míchám kořenící směsi, vyrábím krémy na ruce a zubní pasty a Marek chce zasvětit do přípravy pevného šamponu. Pro děti mám v plánu vyrobit hry – mikádo, karty na kvarteto s bylinkami a dřevěné malované kostky. 

Blíží se výlet do Jordánska a zbývá toho ještě tolik, co dodělat, poslední týden toho je na mě moc, nestíhám nachystat všechny dárky, jenže vracíme se až v noci na Štědrý den. Předvánočnímu stresu se tak nevyhýbám, i když Jordánsko bylo naplánované trošku právě pro to, abychom přišli na jiné myšlenky, než honění dárků a uklízení.

Cesta je báječná, děti nestačí koukat kolem sebe, najednou chápou, že není samozřejmost tekoucí voda a postel, hodně si povídáme s místními, děti jsou střídavě ve stresu z toho, jak je vše cizí, jak ničemu nerozumí, a v úžasu ze stád ovcí, jízdy na oslíku, spaní v jeskyni… Marek je ve své síle, většinu času si to moc užíváme, až do chvíle, než chytnu horečku. Jsem úplně odrovnaná až do konce pobytu a teprve při návratu domů je mi líp. Děti to postupně skolí taky, Vánoce jsou tím poznamenané, ale s rodinou se setkáváme. Na konec roku ale měníme plány a zůstáváme doma, abychom se doléčili. 

Trvalo to dlouho, ale teď, když dopisuji toto ohlédnutí, sedím u kamen, uzavírám rok 2022 a do konce týdne se zavazuji věnovat se na 1. místě svému zdraví. No a otevírám přihlašování na Týden nezávislosti jako přípravu na jarní detoxikaci, rozhodla jsem se ještě jednou uskutečnit kurz očisty! Sigrun (se kterou pokračuji i v tomto roce), bude brblat, že už bych se měla držet co nejúžeji svého hlavního tématu, ale já si nemůžu nechat ujít další z vás, které po očistě budete jako znovuzrozené, energičtější, krásnější, lehčí a zářivější! Takže přihlášení do odvykačky od cukru a kávy je zdarma zde: kpramenizdravi.cz/nezavislost. (Hlavně pro ty z vás, co se taky nemůžete zbavit rýmy, únavy a trávicích potíží – letos jsem v tom s vámi naplno).